SFRJ
   
 
  TITO
TITO, Josip Broz


                  

TITO, Josip Broz

Josip Broz Tito (cyrilicí: Јосип Броз Тито) se narodil v obci Kumrovec 7. května 1892 (podle oficiálních záznamů z matričních knih však jeho narození připadá na 25. května 1892). Zemřel v Lublani (SFRJ) dne 4. května 1980. Během 2. světové války Tito založil antifašistické odbojové hnutí proti německé a italské okupaci, známé jako “jugoslávští partyzání”. Později se stal jedním ze zakládajících členů kominformy, avšak Tito pevně odolával vlivu Sovětského svazu, a později se, jakožto spoluzakladatel a hlavní propagátor, začlenil do Hnutí nezúčastněných zemí.

 

Život do 1. světové války

Raná léta (1892 - 1913)

Josip Broz se narodil 7. května 1892 v chorvatském Kumrovci, náležejícím v té době Rakousko-Uhersku, v kraji zvaném Zagorje (překlad: Záhoří). V různých dokumentech je Titovo narození uváděno v různých datech. V jednom z takových dokumentů z dob, kdy sloužil v rakousko-uherské armádě, je uvedeno jako datum narození 25. května 1892. Již za druhé světové války bylo toto datum označeno jako významný den Titových narozenin. Dokonce Hitler na tento den v roce 1944 přikázal zaútočit na Drvar. Po válce byl kromě státní oslavy narozenin Josipa Broze tento den označen jako svátek “Den mládeže”.

Josip byl sedmým z patnácti dětí manželů Franja a Marie Brozových. Jeho otec, Franjo Broz, byl Chorvat, zatímco matka Marija (rozená Javeršeková) byla Slovinkou. Podstatnou část svého dětství strávil s dědečkem z maminčiny strany v Podsredě, poté v roce 1901 začal chodit do základní školy v Kumrovci, a tuto čtyřletku ukončil v roce 1905. Následující dva roky pracuje jako rolník u strýce v Podsredě.

V roce 1907 se z venkovského prostředí stěhuje do Sisku, se záměrem, že se vyučí číšníkem. Brzy se však svého záměru vzdává a v letech 1907 - 1910 se vyučí zámečníkem. Během roku 1910 jsou v Sisaku nelegálně zakládány odbory. Broz dokončuje učňovství, stává se zámečnickým pomocníkem. Odchází do Záhřebu, kde se na dva měsíce nechává zaměstnat v zámečnické dílně u Haramine v Iliči. Brzy nato se Tito zapíše do svazu dělníků pracujících v hutnictví, a tím se také stává členem Sociálně demokratické strany Chorvatska a Slavonie.

Hledaje si práci, odjíždí do Lublaně, Terstu, aby se posléze znovu vrátil do Záhřebu. V květnu a červnu roku 1911 se aktivně podílí na stávce zámečnických dělníků, která trvá celkem 6 týdnů. Následuje zaměstnanecký poměr v hutích v Kamniku ve Slovinsku. Zde se, jakožto zdatný sportovec, stává členem Sokol. Odjíždí pracovat do Čenkova v Čechách, poté do Plzně do továrny Škoda. Poté se vydá na cesty po Německu (Mnichov a Mannheim), kde pracuje pro automobilku Benz. V říjnu 1912 přijíždí do Vídně. Hned po příjezdu zjišťuje, že ve Vídni žije a pracuje jeho starší bratr Martin (r.n. 1884). Josip se tedy nechává zaměstnat v automobilce Daimler, v které také pracuje Martin. Josip vykonává nyní pozici řidiče automobilu.

Armáda, válka, revoluce (1913 - 1920)

V září 1913 byl povolán do rakousko-uherské armády do Vídně, posléze na vlastní žádost je převelen do 25. domobranského pluku do Záhřebu. Po absolvování rychlokurzu na vojenské akademii se Josip stane nejmladším velitelem pluku. V květnu roku 1914 v Budapešti získal stříbrnou medaili na prvenství rakousko-uherské armády v šermu. Byl také vynikajícím lyžařem.

Po propuknutí války proti Srbsku bojoval na srbském bojišti od srpna do prosince roku 1914. V lednu 1915 je jeho pluk převelen do Karpat na boj proti Rusům. Za jednu z vyhraných bitev měl být řádně vyznamenán, avšak nemohl se ceremoniálu zúčastnit, neboť tou dobou byl uvězněn. Později, když v roce 1967 Tito navštíví Vídeň, budou mu chtít dodatečně tento metál udělit, ale Tito jej odmítá.

Na Velikonoce 25. března 1915 je těžce raněn. Dostává se tak do ruského zajatectví. Celých 13 měsíců leží v nemocnici ve Svijažsku, malém městě blízko Kazaně. Dostal těžký zápal plic, šlo mu takřka o život. Učí se rusky a čte spoustu děl ruských klasiků, hlavně romány Tolstého, Turgeněva, a jiných. Jakmile se zotavil, byl poslán na nucené práce jako mechanik. Poté je odvelen na práce v uralském městečku Kungur, kde jej zajatci zvolí předákem zajateckého tábora.

V únoru roku 1917 dělníci z Kunguru osvobozují zajatce z tábora. Hned nato se Broz přidružuje k jedné bolševické skupině. V Petrohradu 16. a 17. července se účastní velikých demonstrací proti dočasné vládě. Tuto demonstraci zorganizovali bolševici. Pokouší se uprchnout do Polska, ale je dopaden a uvržen do vězení v petrohradské petropavlovské pevnosti na tři měsíce.

Opět byl poslán do věznice v Kunguru, ale cestou se mu podaří z vlaku uprchnout. Schovává se v jedné ruské rodině, kde se také seznamuje s Pelagijí Belousovou, kterou si později bere za manželku (s tou se rozvede roku 1936). Přidruží se k Rudé armádě v Omsku. Na jaře 1918 Broz žádá o členství v Komunistické straně Ruska. V červnu 1918 odchází hledat si práci poblíž Omsku. Podaří se mu najít práci mechanika poblíž Omsku, zhruba na rok. Může tak finančně podpořit svoji novou rodinu. V červenci 1918 československé legie osvobozují Omsk. V lednu roku 1920 podnikají on a jeho manželka dlouhou a náročnou cestu domů do Jugoslávie, kam dorazili v září téhož roku.

Dělník, odborář (1920 - 1928)

Po návratu do Jugoslávie se Broz nechává zaměstnat Záhřebu jako mechanik. Broz okamžitě vstupuje do Komunistické strany Jugoslávie (KSJ), jejíž vliv na politický život Království Srbů, Chorvatů a Slovinců rapidně roste. V roce 1920 při volbách získají komunisté 59 mandátů a stávají se tak třetí nejsilnější stranou. Královský režim ovšem nehodlá akceptovat výsledky voleb, a prohlašuje KSJ za nelegální stranu. Proto se 31. prosince 1920 v Záhřebu, jako výraz odporu tomuto rozhodnutí, konají ohromné stávky a demonstrace, kterých se Broz také aktivně účastní. Demonstrace jsou však tvrdě a rychle potlačeny. V srpnu 1921 jsou mandáty všech komunistických poslanců úplně zrušeny. Broz se rozhodl, že bude působit jako komunista v ilegalitě. Počátkem roku 1921 se stěhuje do Veliko Trojstvo u Bjelovaru a nachází si zde práci strojního mechanika. V březnu 1923 Broz a skupina jeho přátel z Veliko Trojstva navazují užší kontakt s komunistickou organizací v Bjelovaru.

V půli roku 1925 se Broz stěhuje do Kraljevice, kde se nechává zaměstnat v docích. Je zvolen zástupcem odborů. V této pozici setrvá po dobu jednoho roku. V létě 1926 je Broz vůdcem stávky v docích, a 2. září dostává výpověď ze zaměstnání.

Odchází do Bělehradu a nechává se zaměstnat v továrně na výrobu kolejových vozidel v Palanci ve městě Smederevo. Je zvolen zástupcem dělníků, avšak už v březnu 1927 dostává výpověď ze zaměstnání. Brzy nato se vrací do Záhřebu, kde je místní komunistickou tajnou organizací jmenován sekretářem odborářů v hutnictví.

Rebel, odpůrce, odsouzenec (1928 - 1934)

Poté, co byl zavražděn Stjepan Radić (chorvatský politik), KSJ s pomocí nezávislých odborových svazů, na letácích, podepsaných Josipem Brozem, vyzývá k masovým demonstracím. Broz je nucen odejít do ilegality. Rozhodne se však zůstat v Záhřebu, a vykonává různé práce pro stranu a odbory. Je zatčen 4. srpna 1928 před bytem, v kterém je pak nalezeno několik bomb. Soudnímu procesu, který se koná od 6. do 14. listopadu 1928, se proto říká “bombový proces”. Trest si odpykává v trestnicích v Lepoglavi, v Mariboru a posléze v Ogulinu. Brozovi byla v trestnici přidělena pozice mistra v elektrocentrále. Daří se mu navázat kontakt s komunisty v Záhřebu. Pomocníkem v elektrocentrále je mu přidělen Moša Pijade, s kterým organizuje stranickou skupinu. Počátkem roku 1931, z důvodu strachu, že by mohl Broz uprchnout, je přemístěn do trestnice v Mariboru.

Během Brozova pobytu ve vězení, během politické krize, se král Aleksandr I. Karadjordjevič dne 6. ledna 1929 ujal absolutní moci, a mění jméno státu na Království Jugoslávie, a nastoluje tzv. “šestolednovou diktaturu”. Pod nátlakem absolutistického režimu byla komunistická strana totálně svržena. Kromě toho, roku 1929 vypukla velká hospodářská krize, která velmi zhoršila celkové životní podmínky obyvatel Království Jugoslávie. Tohoto velmi obratně využijí marxisté, kteří v Evropě celkově nabývají na síle.

Profesionální revolucionář (1934 - 1941)

V březnu 1934 Broz opouští věznici a domácí vězení v Kumrovci. Brzy nato opouští Kumrovec, vybaven falešnými dokumenty a změněnou identiou - stává se z něho “profesionální revolucionář”. Ve stranických kruzích začíná používat jméno Tito (jak sám říká, je to často se vyskytující jméno v Zagorje a nemá žádný význam). Později, při práci v kominterně, je znám jako Walter.

Brzy po návratu z vězení je zvolen za člena Oblastního svazu KSJ pro Chorvatsko. Strana, která utrpěla těžkou porážku a byla ze strany režimu v letech 1928-1932 úplně zničena, začala se kolem roku 1934 znovu formovat. Ústřední svaz KSJ se od roku 1929 nachází ve Vídni, kam se Broz v červenci 1934 vydává. Zde je ustanoven za člena politbyra Ústředního svazu KSJ.

V Ljubljani se 25. prosince 1934 koná IV. stranická konference pro celou Jugoslávii. I když se ji účastnilo jen 11 delegátů, zvolen je nový Ústřední svaz, a Broz je zvolen za člena politbyra. V lednu 1935 odjíždí do Moskvy. Tam se stává členem balkánského sekretariátu kominterny (BSK) a referentem pro Jugoslávii. Zde se také seznamuje s Edvardem Kardeljem, který bude až do konce jeho života Titovým nejbližším přítelem a spolupracovníkem.

V červenci a srpnu 1935 se v Moskvě koná sedmý kongres kominterny, na kterém byl Broz delegátem. Koncem roku 1936 přijíždí do Jugoslávie, kde se tehdy koná ohromné masové zatýkání komunistů. Mezi několika málo nezatčenými je i Milovan Djilas, jeden z blízkých spolupracovníků Broze, a jeden z nejslavnějších komunistických disidentů na světě. V Bělehradě zůstávají na svobodě také Aleksandar Ranković a Ivo Lola Ribar, který se brzy seznámí s Brozem. Komunistická strana Chorvatska je založena poblíž Samoboru 1.-2. srpna 1937. V letech 1936-1940 Broz často cestuje do Moskvy, Vídně a Paříže. Josip Broz je v tomto období stále více znám spíše jako Tito, a v kruhu nejbližších spolupracovníků, kteří jsou o 15-20 let mladší, mu říkají “Stari”. Během roku 1937 Broz několikrát navštíví Paříž, kde se podílí na přemisťování dobrovolníků do Španělska.

Roku 1937 generální sekretář KSJ Milan Gorkič je zatčen. Broz přebírá zodpovědnost za KSJ.
Na V. zemské konferenci KSJ v Záhřebu v září 1940 sestavuje nové vedení KSJ a představuje novou strategii komunistických aktivit, vybudovanou na ozbrojeném povstání jako způsobu osvobození a ochrany vlasti, a sovětském modelu federace jako modelu organizace a uspořádání státu.

2. světová válka

Dne 6. dubna 1941 vojska Německa, Itálie a Maďarska útočí na Jugoslávii. Německá armáda (Wehrmacht) útočí na jugoslávské hlavní město Bělehrad. Německá Luftwaffe bombarduje nejen Bělehrad, ale i ostatní velká města Jugoslávie. Po útoku Německa na Jugoslávii zakládá Tito v Záhřebu 10. dubna 1941 vojenské sdružení, které má čelit nátlaku proti státům Osy (Německu, Itálii a Japonsku). Dne 17. dubna, poté, co král Peter II Karadjordjevič a ostatní členové vlády uprchli ze země do exilu, zbývající představitelé jugoslávské vlády a představitelé armády se scházejí s Němci v Bělehradě. Bylo dohodnuto a podepsáno příměří s Německem. Příměří vydrželo pouhých 11 dní. Poté bylo příměří zrušeno Německem. Některá jugoslávská území byla přičleněna Německu, a vznikla tak tzv. “loutkova vláda” (podobný případ se stal se Slovenskem, okupovaným nacistickým Německem). Vznikl Nezávislý stát Chorvatsko (Nezavisna Država Hrvatska) jako pronacistický útvar, spojenec Třetí říše, v čele s vůdcem Ante Paveličem a jeho fašistickým hnutím Ustaše.

Loutkové vlády vznikaly také v Srbsku, Černé Hoře, a jižní části Jugoslávie. Německá vojska okupovala Bosnu a Hercegovinu, stejně jako část Srbska a Slovinska, přičemž zbývající části země okupovala vojska Bulharska, Maďarska a Itálie.

Formování prvního poinvazního odboje komunistických partyzánů v Jugoslávii se datuje dnem 28. dubna 1941, a to v Ljubljani ve Slovinsku. Ostatní skupiny následovaly, až se nakonec Tito stane velitelem komunistických partyzánů.

Od 13. května 1941 Tito a jeho komunističtí partyzáni čelí konkurenci v Jugoslávii, a to většinové srbské Jugoslávské armádě otčiny, neboli tzv. Četnikům. Toto protifašistické a protikomunistické hnutí odporu bylo pod vedením royalisty, generála Draža Mihailoviče. Po dlouhou dobu byla vojska četníků podporována Británií, Spojenými státy. Avšak jugoslávskou královskou vládou v exilu, králem Peterem II Karadjordjevičem nebyl Mihailovič a jeho četníci nikdy oficiálně uznáni za hnutí odporu. Tito původně nereagoval na vpád německých vojsk do Jugoslávie, protože respektoval “pakt o neútočení”, podepsaný Molotovem a Ribbentropem v Moskvě. Dne 22. června 1941 (v den, kdy nacistické Německo zaútočilo na Sovětský Svaz v operaci Barbarossa), vzniká v lesích poblíž Sisku první siská partyzánská brigáda, která převážně sestává z Chorvatů, žijících poblíž města). Toto ukazuje na fakt, že Tito cíleně využil paktu k tomu, aby založil brigádu a byl tak připraven na nevyhnutelné situace. Jednalo se o první protifašistickou ozbrojenou formaci v Evropě.

Komunističtí partyzáni brzy začali s obsáhlým a úspěšným tažením a začali osvobozovat kousek po kousku jednotlivá územ, ale to až po nájezdu Němců do Sovětského svazu. Do té doby byli prakticky pasivní, co se týče domobrany v Jugoslávii. Aktivity partyzánů vedly Němce k odvetě proti civilistům. To vyústilo v masové vyvražďování (za každého zabitého německého vojáka bylo zabito 100 civilistů, za každého zraněného německého vojáka bylo zabito 50 civilistů). Na základě těchto skutečností se Tito snaží spojit síly s Mihailovičovými četniky. Na chvíli se stanou spojenci, avšak pod tlakem okolností dochází znovu k výbojům mezi partyzány a četniky, a v Srbsku dochází k bouřlivé občanské válce.

Na osvobozených územích partyzáni zakládají lidové spolky, které začínají fungovat jako občanská vládnoucí sdružení. Tito se stal prominentním velitelem protifašistického národního osvobozeneckého shromáždění Jugoslávie, které se sešlo v Bihači 26. listopadu 1942, a v Jajci 29. listopadu 1943. Na obou schůzích byla projednána budoucnost poválečného uspořádání země, založené na vzniku federace států. V Jajci byl Tito jmenován presidentem Národního svazu osvobození. 4. prosince 1943, když většina země byla stále okupována zeměmi Osy, Tito již jmenoval provizorní vládu demokratické Jugoslávie.

Poté, co Titovi komunističtí partyzáni čelí stále větším nátlakům vojsk Osy v období od ledna do června roku 1943, přicházejí na pomoc partyzánům vojska spojenců. Král Petr II. Karadjordjević, americký president Franklin Delano Roosevelt a britský ministerský předseda Winston Churchill se připojují k diktátorovi Stalinovi a oficiálně uznávají Tita a jeho partyzány na Teheránské konferenci. To umožnilo spojencům přijít na pomoc partyzánům. Jakožto vůdce komunistického odboje stal se Tito hlavním terčem vojsk Osy v okupované Jugoslávii. Němcům se třikrát skoro podařilo Tita zatknout: v roce 1943 v ofenzivě tzv. “bílého případu” (Fall Weiss), následně v ofenzívě tzv. “černého případu” (Fall Schwarz), při které byl zraněn dne 9. června, a zachráněn jeho věrným psem… a dále pak 25. května 1944, kdy se mu tak tak podařilo uniknout německému vojsku v operaci Rosselsprung (Unternehmen Rosselsprung) v Drvaru.

Partyzány podpořila spojenecká vojska, v čele s brigadýrem Fitzroyem Macleanem, hrajícím důležitou roli ve spojeneckých misích. V roce 1944 je založeno balkánské vojenské letectvo. Dne 5. dubna 1945 Tito podepisuje se Sovětským Svazem dohodu, umožňující dočasný vstup sovětských osvobozujících vojsk na území Jugoslávie. Partyzáni, posíleni vojsky rudé armády, vyhrávají osvobozeneckou válku v roce 1945. Po ukončení války byla všechna cizí vojska z Jugoslávie stažena.

Poválečná Jugoslávie

Koncem roku 1944 byla podepsána Višská dohoda se záměrem sjednotit Titovu komunistickou vládu s exilovou vládou krále Petera II. Karadjordjeviče. Tato dohoda je také známa jako dohoda Tito - Šubašič.

Dne 7. března 1945 je Titem a komunisty sestavena v Bělehradě provizorní vláda Demokratické Federativní Jugoslávie. Tato vláda byla sestavena jako komunistická, s předákem Titem v čele, bez možnosti zásahu z exilové vlády Petera II Karadjordjeviče. Po volbách v listopadu 1945 byl Tito jmenován ministerským předsedou a ministrem zahraničních věcí Jugoslávie.

V tomto období začínají Titova vojska ve spojení s rudoarmějci deportovat “etnické Němce” (Volksdeutsche) z Jugoslávie. Zvláště pak celá jedna entita, tzv. dunajští švábové (Dunavske Švabe), byli označeni za nacistické kolaboranty, jelikož mnozí z nich bojovali v 7. SS horské divizi “Princ Evžen”.

V listopadu 1945 Tito dal vzniknout novému silnému vojenskému sdružení, jugoslávské lidové armádě (Jugoslovenska narodna armija, nebo také JNA). Po určitou dobu byla tato armáda pátou nejsilnější armádou v Evropě. Tito dal také vzniknout tajné policii (Uprava državne bezbednosti/sigurnosti/varnosti, nebo také UDBA). Obě organizace, UDBA a bezpečnostní agentura OZNA (Organ Zaštite Naroda Armije) byly pověřeny, kromě jiného, aby vyhledávaly a odsuzovaly nacistické kolaboranty. Následovalo období masakrů.

Dne 29. listopadu 1945 je komunisty svržena exilová vláda krále Petera II Karadjordjeviče.

Dne 13. března 1946 byl organizací OZNA zatčen Draže Mihailovič a 18. července 1946 byl popraven.

Komunistická strana Jugoslávie vyhrává první poválečné volby (i když se jednalo o kontroverzní formu hlasování, kdy na hlasovacích lístcích stála jen jedna strana a možnosti ano a ne). Tito se těšil velké popularitě, takže jeho strana v jejímž čele stál, získala obrovskou podporu veřejnosti. Strana okamžitě využila své síly, aby vyhledala a zničila zbývající kolaboranty, nacionalisty a antikomunisty, používající podobné metody jako Stalinský režim.

V říjnu roku 1946 Vatikán exkomunikoval Tita a jugoslávskou vládu za odsouzení katolického arcibiskupa Stepinace na 16 let vězení za napomáhání teroristům a za donucování Srbů konvertovat na katolíky. Trest byl posléze snížen. Později se Jugoslávie stává nejliberálnějším státem socialistického bloku, co se náboženství týče. Tito věřil tomu, že potlačování jen napomáhá šíření náboženství.

V roce 1948, motivován záměry založit silný ekonimicky nezávislý stát, se Tito jako první socialistický vůdce vzpírá Stalinovu režimu v kominformě: byl jedním z mála lidí, kteří vzdorovali náporu Stalinových požadavků na úplnou oddanost. Stalin si to vzal osobně. “Zastavte posílání lidí, kteří mě mají za úkol zabít”, napsal Tito Stalinovi. “Pokud nezastavíte posílání vrahů, pošlu já jednoho do Moskvy za vámi, a buďte si jistý, že nebudu muset posílat druhého!”. KSJ byla vypovězena z asociace dne 28. června 1948. Díky těmto šarvátkám se Sovětským Svazem se na Tita obrací nejen celosvětová pozornost, ale spustí to také období destalinizace, často také nazývané jako informbyro. Krize skoro vyústila v ozbrojený konflikt.

Dne 26. června 1950 schválilo národní shromáždění rozhodující zákon, napsaný Milovanem Djilasem a Titem, o tzv. samosprávě: typ nezávislého socialismu, který experimentoval s myšlenkou rozdělení zisku mezi zaměstnance ve státem řízených podnicích. 13. ledna 1953 se zákon o samosprávě stane hlavní sociální směrnicí v Jugoslávii. 14. ledna 1953 Tito vítězí v presidentských volbách nad Ivanem Ribarem.

Po Stalinově smrti Tito odmítá pozvání Sovětského Svazu k urovnání vztahů a smíru mezi oběma zeměmi. Nikita Chruščov a Nikolai Bulganin navštívili Tita v Bělehradě v roce 1955, aby se omluvili za příkoří, ke kterým došlo za vlády Stalina. Tito posléze navštívil SSSR v roce 1956, což signalizovalo celému světu, že zášť mezi Jugoslávii a SSSR se zmírňuje. Ovšem vztah mezi těmito zeměmi opět dostane zásah koncem šedesátých let (viz níže).

Pod Titovým vedením se Jugoslávie stává zakládajícím členem Hnutí nezúčastněných zemí. V roce 1961 Tito v Bělehradě zorganizoval summit s představiteli Hnutí nezúčastněných, s egyptským Gamalem Abdelem Nasserem, indickým Jawaharlalem Nehruem, indonéským Sukarnem a Ghanským Kwame Nkrumahem. Zároveň tak navázal úzké vztahy se zeměmi třetího světa. Tento krok upevnil jugoslávskou diplomatickou pozici.

Od roku 1963 se v zemi rozvíjí soukromý socialistický sektor, s volným náboženským vyznáním. Jedná se skutečně o unikátní útvar v celém socialistickém bloku, což kulminuje ve spiknutí pod vedením Aleksandra Rankoviče, který byl za zneužívání své funkce a pozice vyloučen ze strany v roce 1966.

Jugoslávie se 1. ledna 1967 stala první socialistickou zemí, která otevřela svoje hranice cizincům, a zrušila vízovou povinnost pro cizince. Ve stejném roce Tito otevřeně podporuje mírovou rezoluci arabsko-izraelského konfilktu.

Vztahy se SSSR se opět komplikují. Ačkoliv Dubček zachoval věrnost Varšavské smlouvě, z mnoha hlavních měst se ozývaly ustrarané hlasy - o pražské kontrarevoluci. Brežněv si znovu vzpomněl na Titovu podporu, a proto ho koncem dubna roku 1968 pozval do Moskvy. Avšak setkání proběhlo úplně jinak, než očekával. Tito, v rozporu s postojem k maďarské krizi v roce 1956, tentokrá nedal sovětskému vedení za pravdu v tom, že se v Praze dostaly k moci buržoazní, prozápadní elementy, a že je třeba přispěchat na pomoc tamnějším zdravým silám.

Domníval se, že Dubček má dostatečně silnou armádu, a komunistickou stranu, aby se mohl ubránit sám. Tato odpověď u přítomných sovětských novinářů vzbudila vlnu nevole a vedla k výtkám typu “podobné projevy se také dají pozorovat u vás, také k vám proniká kapitalismus. Máte obrovské dluhy na západě, a velkou nezaměstnanost, z čehož nás srdce bolí.” Tito však výtky na adresu jugoslávského liberalismu rozhodně odmítl a odrazoval Sověty od vměšování se do vnitřních záležitostí Československa. Nakonec bylo rozhodnuto, že se spor pokusí vyřešit klidnou cestou, a sám se zavázal, že vládě v Praze doporučí, aby své úsilí o obnovu nepřeháněla. Přes tento slib, liberálové, kteří měli v Jugoslávii většinu, začali otevřeně podporovat Dubčekovu politiku, neboť ji považovali za logický důsledek, nebo spíše stvrzení toho, čeho již sami dosáhli. Ba co víc, Praha je povzbudila k tomu, aby se sami začali reformami zabývat. Tvrdili, že Jugoslávie vždycky stála v čele snah o demokratizaci socialismu, proto by ani v tomto okamžiku neměla být pozadu. Edvard Kardelj tak již počátkem roku vyzval k vytvoření nového, demokratičtějšího zřízení ve Slovinsku.
Dne 9. srpna 1968, kdy spor mezi Brežněvem a Dubčekem dospěl na ostří nože, navštívil Tito Prahu. Byl veřejností přijat jako spasitel. Při této příležitosti prohlásil, že se musí vztahy mezi socialistickými zeměmi rozvíjet na základě rovnoprávnosti. Československým představitelům však ve své dlouhé rozmluvě vysvětloval, že nemají ve své politice tolik riskovat a předbíhat dobu. Kreml ovšem jeho snahu dělat prostředníka nedokázal ocenit. Vzápětí se také za Titem do Prahy vydal nový rumunský vládce
Nicolae Ceauşescu, o němž se rovněž proslýchalo, že usiluje o co nejvyšší nezávislost na Moskvě. Sovětům se vybavily nepříjemné vzpomínky na předválečnou protisovětskou dohodu. 11. srpna 1968 Tito odjíždí z návštěvy Československa a vrací se zpět do Jugoslávie.

V noci z 20. na 21. srpna 1968 vojska Varšavské smlouvy, s vyjímkou rumunských, obsadila Československo. Tito okamžitě prohlásil, že vojska porušila suverenitu nezávislého státu, a zasadila tak těžký úder socialistickým silám na celém světě. 23. srpna toto prohlášení oficiálně schválil Ústřední výbor komunistické strany Jugoslávie a odsoudil násilnou akci, pro níž se SSSR se svými spojenci rozhodl. V Bělehradě a dalších městech došlo k organizovaným protestům obyvatelstva. Jugoslávské vedení strany v těchto dnech zasedalo téměř bez přestání a snažilo se československou krizi posoudit ve všech souvislostech. Z výroků, jež v diskuzi zazněly, je obzvlášť významné Titovo přiznání, že se spletl, když se domníval, že je SSSR nejvýznamnějším spojencem Jugoslávie v boji proti imperialismu.

V roce 1971 byl Tito znovu zvolen presidentem Jugoslávie, již po šesté.

Dne 16. května 1974 je zavedená nová ústava, a Josip Broz Tito byl jmenován presidentem na doživotí. Poprvé v sedmdesátých se začínají objevovat první nacionalistické problémy a šarvátky v Jugoslávii. Na začátku sedmdesátých let začíná revoltovat chorvatská mládež, chorvatští intelektuálové. Začínají zde postupně krystalizovat nacionální třenice. Začínají se formovat centra nacionálních sporů a konfilktů, která pak vyeskalují na konci osmdesátých a začátkem devadesátých let v občanskou válku.

Závěrečná léta

V lednu 1980 byl Tito odvezen do nemocnice v Lublani, ve Slovinsku, s problémem cirkulace krve v obou nohách. Jeho levá noha byla amputována krátce poté. Zemřel v této nemocnici dne 4. května 1980, tři dny před svými 88. narozeninami. Na jeho pohřeb přijelo obrovské množství politiků a zúčastnilo se mnoho státních delegací. S ohledem na počet zúčastněných je tento pohřeb označován za doposud největší událost v historii.

Za jeho vlády SFRJ prospívala; došlo k rozvoji průmyslu i vzestupu životní úrovně, zároveň však vzhledem k subsidiarizaci chudých členů federace, jakými byla Bosna a Hercegovina a Makedonie, došlo k zasetí nenávisti trvající dodnes. Po Titovi bylo pojmenováno i několik měst – mezi lety 1946 a 1992 nesla Podgorica v Černé Hoře název Titograd, Užice v Srbsku název Titovo Užice, Veles v Makedonii přejmenován na Titov Veles (zrušeno po rozpadu Jugoslávie) a až dodnes najdeme v Chorvatsku poblíž Plitvických jezer obec Titova Korenica. Hlavní třída v Sarajevu dodnes nese název Maršala Tita.

Mnozí lidé ze starší generace stále vzpomínají v nástupnických státech Jugoslávie na Tita pozitivně.
Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Josip_Broz_Tito

 

Titov govor u Splitu 1962. godine./Titova řeč ve Splitu roku 1962 Objava smrti druga Tita/Prohlášení k národu o smrti Tita

Josip Broz, poznatiji pod nadimkom Tito (7.5. 1892. - 4.5. 1980.) je jugoslavenski revolucionar, vojskovođa i državnik koji se smatra jednom najvažnijih ličnosti 20. vijeka i uopće historije na prostorima bivše Jugoslavije.

 

Rane godine

Josip Broz rodio se u malom selu Kumrovcu na Sutli, u najzapadnijem dijelu Hrvatskog zagorja 7. maja 1892. godine kao sedmo od petnaestero djece roditelja Franje (Franceka) i Marije Broz, rođene Javeršek. Mali "nesporazum" oko toga biografskog podatka, s obzirom da se Titov rođendan slavi na dan 25. maja, objasnili su njegovi biografi činjenicom da je Josip Broz za vrijeme svoga dugogodišnjeg revolucionarnog rada bio prisiljen da se služi lažnim papirima i dokumentima, pa je tako i u jednom vojničkom dokumentu austro-ugarske vojske zabilježeno da je rođen 25. maja. A upravo na taj dan (25. V 1944) izvršen je i desant na Drvar. Rođendan je ostao, pa ni sam Tito nije želio da se taj datum mijenja kad ga je narod već prihvatio. Sin oca Hrvata i majke Slovenke, Josip Broz nije osjećao nikakvih nelagoda zbog te okolnosti, jer između dvije susjedne zemlje nije bilo antagonizma ni netrpeljivosti. Josip Broz je mnoge dane djetinjstva proveo kod djeda Martina preko Sutle, te naučio odlično slovenski, zbog čega je imao poteškoća kada je pošao u hrvatsku osnovnu školu.

Kada se rodio Josip Broz, život u kumrovačkoj dolini je bio težak i naporan, oskudan i jednoličan. Iako je kmetstvo odavno bilo ukinuto, seljaštvo su pritiskali teški nameti, porezi i opća oskudica, jer su im posjedi bili mali, rasparčani, a zemlja slabe kvalitete. Godina 1903. i 1904. bile su veoma burne u tim krajevima, u znaku općeg narodnog pokreta protiv madžarizacije s jedne strane, i u znaku pobune siromašnih seljaka protiv svih vrsta eksploatacije s druge strane.

Osnovnu školu Josip Broz je pohađao u Kumrovcu od 1900. do 1905. Po svršetku osnovne škole Josip Broz je, zbog teškog stanja u obitelji, morao odložiti svoj odlazak na zanat, pa je neko vrijeme morao raditi kod svog ujaka u Sloveniji. Nakon toga je radio u jednoj sisačkoj kantini. Godine 1907. je postao šegrt mehaničarske radionice u Sisku. Po završetku šegrtske škole 1910. prvi put stiže u Zagreb gdje postaje član Socijaldemokratske stranke Hrvatske i Slavonije i učestvuje u radničkim demonstracijama.

Nakon "izleta" u Trst, gdje nije našao posao, vraća se u Zagreb gdje 1911. sudjeluje u velikim demonstracijama. Nakon toga je radio u Kamniku u Sloveniji, Čenkovu u Češkoj, u Münchenu, u tvornici automobila "Benz" u Mannheimu, u Njemačkom Ruhru, Beču, Bečkom Novom Mjestu gdje je radio u tvornici automobila "Daimler" kao probni vozač. Naučio je njemački i češki jezik, usavršio svoj i izučio nove zanate.

 

Prvi svjetski rat i oktobarska revolucija

Godine 1913. odlazi u austro-ugarsku vojsku. Tamo je relativno brzo napredovao i stekao podoficirski čin. Također je otkrio i talent za mačevanje te je dobio srebrnu medalju na prvenstvu austro-ugarske vojske u toj disciplini. Početkom prvog svjetskog rata 1914 shvatio je da to nije njegov rat i da nema za šta da ratuje, pa je u to uvjeravao i svoje drugove u kasarni. Odveden je u Petrovaradinsku tvrđavu i tu je proveo neko vrijeme, ali nije osuđen nego je poslan na frontu u Galiciju pa zatim na Karpate.

Na fronti je bio do 25. maja 1915. kada je ranjen i zarobljen. U ruskoj bolnici provodi trinaest mjeseci gdje mnogo čita u uči ruski jezik. Nakon izlječenja, Tito je kao zarobljenik poslan na rad u selo Kalasijevo. Pored posla nalazi vremena za čitanje a u razgovorima sa seljacima sve se češće spominje ime Lenjin.

Krajem 1916. premješten je u Kungur gdje radi na održavanju željezničke pruge. U junu 1917. napušta Kungur i odlazi u Petrograd gdje sudjeluje u demonstracijama. Zatim bježi u Finsku. Tamo je uhapšen i poslan u zatvor u Petropavlovskoj tvrđavi, iz koje je transportiran natrag u Kungur. Iz transporta je pobjegao i dospio u Omsk, gdje se, poslije pobjede oktobarske revolucije, prijavio u odred Crvene internacionalne garde. Na proljeće 1918. zatražio je da bude primljen u Rusku komunističku partiju (boljševika). U ljeto iste godine umaknuo je pred Kolčakovom vojskom među Kirgize, gdje je radio kao strojar u jednome mlinu. Po povratku boljševika u Omsk vratio se u taj grad i tamo postao član jugoslavenske sekcije Ruske komunističke partije.

Jugoslavenski komunist

U jesen 1920. vraća se u Zagreb gdje stupa u redove Komunističke partije Jugoslavije. Iste godine partija je zabranjena. Kada 1921. ostaje bez posla zapošljava se u mlinu u mjestu Velikom Trojstvu gdje je sa svojom suprugom živio do kasnog proljeća 1925. godine. Tu mu se rodilo troje djece. Prvo dijete umrlo mu je u Zagrebu, a u Trojstvu su mu sahranjeni sinčić Hinko, koji je umro osam dana nakon rođenja kćerkice Zlatice, čiji se život ugasio nakon 17 mjeseci. Godinu dana prije nego što napušta Veliko Trojstvo, rođen je sin Žarko, koji je jedini ostao živ od četvoro njegove djece iz prvog braka.

Napušta mlin u Velikom Trojstvu i u kasno proljeće 1925. godine dolazi u Zagreb. Po partijskim zadacima odlazi u Kraljevicu, Beograd i u Smederevsku Palanku. U aprilu 1927. opet se vraća u Zagreb. Od suda u Ogulinu osuđen je na sedam mjeseci robije, uvjetno na četiri mjeseca, zbog komunističke propagande. Nakon izlaska iz zatvora Tito ujedinjuje Partiju koja je bila podijeljena na različit frakcije.

Kada su u junu 1928. godine organizovane demonstracije, na letku kojim se radnici pozivaju na demonstracije stajao je potpis Josipa Broza. Velika potjera policije raspisana je 20. juna 1928. Uhapšen je 4. augusta 1928. i osuđen na pet godina robije. Početkom 1929. doveden je na izdržavanje kazne u Lepoglavu. Godinu dana poslije njega u Lepoglavu dolazi Moša Pijade, tada stari i iskusni komunist. Njih dvojica su počeli zajedno raditi na organiziranju partijskih jedinica u kaznionici. Iz toga vremena sačuvan je i jedan od dva portreta Tita što ih je izradio Moša Pijade, koji je inače bio poznati slikar.

Početkom 1931. Josip Broza su iznenada premjestili u kaznionicu u Mariboru, koja je bila na glasu kao najgora u Jugoslaviji. Tu je izdržao kaznu ali ipak nije odmah pušten na slobodu. Odveden je u Ogulin, gdje je trebao da odleži još tri i pol mjeseca one kazne na koju je bio uvjetno osuđen. Tek potkraj marta 1934. izlazi iz zatvora, ali mu je određeno da mora boraviti u rodnom Kumrovcu i da iz njega ne smije nigdje otići.

Već u aprilu te godine napušta Kumrovec i odlazi u Samobor. Postao je ilegalac i prvi put se spominje ime Tito. Postojalo je više priča o tome kako je dobio to ime ali je Josip Broz kasnije više puta objašnjavao da ga nikakav posebni razlog nije potakao da uzme to ime. Jednostavno, to je narodno ime, koje nije posebno rijetko. Prešavši u ilegalnost, Tito je nastavio još većom partijskom aktivnošću. Uključen je u Politički biro CK KPJ 1934. godine. Zbog partijskih zadataka povremeno odlazi u Pariz i Moskvu.

 

Generalni sekretar KPJ

Krajem 1937. godine Josip Broz Tito postaje generalni sekretar Centralnog komiteta Komunističke partije Jugoslavije. Poslije toga još dva puta odlazi u Moskvu 1938. i 1939. godine. Fašizam se širio Evropom, Hitlerove i Mussolinijeve armije su na granicama Jugoslavije, a vlada Cvetković-Maček ne vidi opasnost koja se bliži. Jedne od posljednjih večeri u oktobru 1940. godine u Dubravi je održana Peta zemaljska partijska konferencija. Na kraju konferencije Tito je rekao: "Drugovi, pred nama su odlučujući dani. Naprijed sada u konačnu pobjedu! Iduću konferenciju moramo održati u oslobođenoj zemlji i od tuđina i od kapitalista!"

Okupacija Jugoslavije zatekla ga je u Zagrebu, odakle je, njegovom inicijativom, upućen proglas CK KPJ narodima Jugoslavije i radnom narodu Jugoslavije, u kojemu se ističe odlučnost Partije da u oslobodilačkom ratu ustraje u prvim redovima, u kojemu ustaje protiv potpaljivanja nacionalne mržnje i poziva radnike, seljake, omladinu, građane i sve rodoljube da se ujedine u borbi za nacionalnu nezavisnost.

U drugoj polovici maja 1941. godine Tito odlazi u Beograd odakle usmjerava pripreme za dizanje ustanka i početak oslobodilačkog rata. Po napadu Njemačke na SSSR (22. juna) Politbiro CK KPJ je pod Titovim vodstvom ocijenio da je nastupio odlučan trenutak za početak oružanog ustanka protiv okupatora i njegovih domaćih pomagača. Glavni štab Narodnooslobodilačkih i partizanskih odreda Jugoslavije (NOPOJ) formiran je 27.juna, a Tito je postao vrhovnim komandantom NOPOJ. Pod njegovim vodstvom donesena je odluka o dizanju svenarodnog ustanka.

 

Partizanski vođa

Beograd je napustio 16. oktobra i otišao na oslobođeni teritorij u zapadnoj Srbiji, kamo su premješteni i GŠ NOPOJ i CK KPJ. U Stolicama je 26. i 27. novembra održano savjetovanje nacionalnih i pokrajinskih predstavnika narodnooslobodilačkog pokreta i donesene smjernice za razvoj ustanka i oslobodilačke borbe pod jedinstvenim vodstvom Vrhovnog štaba NOPOJ i glavnih štabova po zemljama i pokrajinama Jugoslavije. U oktobru iste godine Tito se sastao u Ravnoj Gori s Dražom Mihailovićem radi dogovora o zajedničkoj borbi protiv okupatora, koji zbog stava Mihailovića završava bez uspjeha.

U oktobru i novembru 1941. godine Tito je u Užicu, središtu tzv. Užičke republike odakle usmjerava razvitak ustanka. Nakon njemačke ofanzive se, zajedno s glavninom partizanskih snaga povukao u istočnu Bosnu gdje će se stvoriti nova velika baza partizanskog pokreta. U Rudom, u istočnoj Bosni, 21. decembra 1941. je po njegovom naređenju osnovana Prva proleterska brigada.

Nakon neuspjeha osovinskih snaga da unište partizane u prvoj polovici 1942. godine, glavnina partizanskih snaga pokreće veliki pohod u Bosansku Krajinu, koji će rezultirati stvaranjem velike slobodne teritorije na području Hrvatske i zapadne Bosne sa sjedištem u Bihaću, tzv. Bihaćke republike.

Na osnovi tih uspjeha u drugoj polovici 1942. izdaje naredbu o osnivanju prvih divizija i korpusa, što je bio temelj stvaranja Narodnooslobodilačke vojske Jugoslavije (NOVJ). Na njegovu inicijativu u Bihaću se 27. novembra 1942. sastaju predstavnici antifašističkih snaga iz svih krajeva Jugoslavije i formiraju AVNOJ - Antifašističko vijeće narodnog oslobođenja Jugoslavije kao privremeno tijelo vlasti koje će s vremenom postati legitimna alternativa izbjegličkoj vladi u Londonu. Godinu dana poslije, 29. i 30. novembra 1943, u AVNOJ se ponovno sastao u Jajcu i donio povijesne odluke o budućem uređenju Jugoslavije kao federativne države ravnopravnih naroda i narodnosti Jugoslavije. Na istom zasjedanju Tito je dobio naslov Maršala.

Tito je nakon toga rukovodio borbom iz Drvara, odakle, poslije neuspjelog njemačkog desanta, 25. maja 1944. godine, odlazi na Vis, gdje razvija široku djelatnost za međunarodno priznanje nove Jugoslavije. U augustu 1944. susreće se u Napulju s predsjednikom britanske vlade Winstonom Churchillom. Istodobno dok se bori za međunarodno priznanje novoga stanja na tlu Jugoslavije, rukovodi, kao vrhovni komandant, operacijama oslobođenja zemlje, koje usklađuje s operacijama savezničkih vojski. Predvečer 23. oktobra 1944. stiže u oslobođeni Beograd. Potvrđujući već izborene tekovine, Tito 7. marta 1945. godine formira vladu Demokratske Federativne Jugoslavije.

Ratne operacije su završile 15. maja 1945. Još u toku borbe - 19. novembra 1944. - Predsjedništvo AVNOJ-a dodijelilo je Titu naziv narodnog heroja Jugoslavije. Josip Broz Tito bio je jedini Vrhovni komandant u drugom svjetskom ratu koji je svoje borce lično vodio u bitku. Ranjen je u bitci na Sutjesci u junu 1943. godine.

Državnik

Nakon završetka rata, nova država, koja je 29. novembra 1945. promijenila ime u Federativna Narodna Republika Jugoslavija, je pod Titovim vodstvom postala dio Istočnog bloka i u njoj je uveden komunizam kao službena ideologija, zabranjene rad svih stranaka osim KPJ, te se, po uzoru na SSSR, počela provoditi nacionalizacija velikih poduzeća te prisilna kolektivizacija zemlje.

No, postepeno su na vidjelo počele izlaziti i sve veće nesuglasice između Tita i Staljina, koje svoj korijen imaju u tome što su jugoslavenski komunisti na vlast došli vlastitom borbom, umjesto uz pomoć Crvene armije, te su smatrali kako imaju pravo budući razvoj svoje države određivati sami, a ne po sovjetskom diktatu. Prikrivena napetost Tita i Staljina je eskalirala 1948. godine kada je došlo do javnog raskola nakon Rezolucije Informbiroa.

U tom periodu je još jednom do izražaja došla Titova državnička sposobnost. Nakon što se nemilosrdnim mjerama, uključujući otvaranje zloglasnog zatvora Goli otok, obračunao sa Staljinovim pristašama u KPJ, vješto je iskoristio hladni rat kako bi nagli prestanak sovjetske nadoknadio američkom pomoći. Raskid sa SSSR-om je bio i prilika da se, za razliku od dogmatskog marksizma sovjetskog tipa razvije socijalizam prilagođen jugoslavenskim prilikama. U Narodnoj skupštini FNRJ 27. juna 1950. podnio je obrazloženje Osnovnog zakona o upravljanju radnim kolektivima od strane radnika, istaknuvši staro socijalističko geslo "Tvornice radnicima". Prvi put je za Predsjednika Republike izabran 14. januara 1953. godine.

Poslije smrti Staljina uslijedila je normalizacija odnosa sa SSSR pa je, za posjeta Hruščova Jugoslaviji, u junu 1955, potpisana Beogradska deklaracija, kojom je otvoren put normalizaciji odnosa između dviju zemalja.

1950-ih su Titovu novu politiku neutralnosti u hladnom ratu usvojile mnoge novostvorene države Trećeg svijeta, pa je Tito u tome prepoznao mogućnost za stvaranje novog saveza koji je nazvan Pokret nesvrstanih. Ta će alijansa dugo vremena ne samo omogučiti veliki ugled u svijetu, nego i njenim poduzećima donijeti mnoge unosne poslove u zemljama Trećeg svijeta.

Istovremeno se i socijalizam u Jugoslaviji, neopterećen sovjetskim dogmama, počeo razvijati u smjeru sve veće otvorenosti prema novim idejama, a životni standard stanovništva nastavio rasti, postavši vidno boljim ne samo u odnosu na Istočni blok, nego i neke zapadne kapitalističke zemlje Evrope, kao što su Portugal i Irska. No, svi ti trendovi, koji su kulminaciju stekli krajem 1960-ih, prekinuti su početkom 1970-ih nakon pojave nacionalističkog masovnog pokreta u Hrvatskoj. Tito, koji je ispočetka ohrabrivao reforme i veću otvorenost, nakon toga se stavio na stranu dogmata i konzervativaca, pa je obračun s maspokom iskorišten kako bi se Partija očistila od reformskih elemenata u svim republikama i pokrajinama. Trijumf komunističkog dogmatizma prestavlja donošenje Ustava 1974. godine odnosno Zakona o udruženom radu 1976. godine - nastojanja da se jugoslavenski sistem samoupravnog socijalizma kodificira u dogmu - a koji su svoje negativne posljedice pokazali tek nakon Titove smrti.

Umro je 4. maja 1980. u 15.05 sati na Kliničkom bolničkom centru u Ljubljani. Pokopan je 8. maja 1980. u Beogradu u Kući cvijeća. Na njegovoj sahrani bilo je prisutno 209 delegacija iz 127 država svijeta. Titova sahrana bila je zvanično najposjećeniji pogreb nekog državnika u prošlom stoljeću.

Posthumne kontroverze

Tito je za svog života u SFRJ stvorio kult ličnosti i za njegovog života je bilo nemoguće imati bilo kakvo kritičko mišljenje o bilo kome aspektu njegovog života i politike, odnosno razlučiti stvarne činjenice od službene propagande. To je nakon njegove smrti, a pogotovo nakon raspada SFRJ, dovelo do reakcije u vidu tretiranja Tita kao najvećeg zločinca u historiji, odnosno negiranja službenih podataka u korist raznih mitova i urbanih legendi, često i onih najapsurdnijih.

Izvor: http://sh.wikipedia.org/wiki/Josip_Broz_Tito

 





The last comments on this page:
Comment posted by aabuwiito( utadigmailasdkr.com ), 12/04/2015 at 4:00pm (UTC):
http://dapoxetine-cheapestpricepriligy.com/ - Dapoxetine Online <a href="http://order-onlinedoxycycline.net/">Doxycycline Hyclate 100 Mg</a> http://furosemide-lasixonline.net/

Comment posted by owevpiwepugo( rapumaqwkcmail.net ), 12/04/2015 at 4:08pm (UTC):
http://dapoxetine-cheapestpricepriligy.com/ - Priligy Dapoxetine <a href="http://order-onlinedoxycycline.net/">Where To Get Doxycycline Online</a> http://furosemide-lasixonline.net/

Comment posted by ekyatobo( exihufiqefghmail.net ), 12/04/2015 at 4:10pm (UTC):
http://dapoxetine-cheapestpricepriligy.com/ - Priligy Dapoxetine <a href="http://order-onlinedoxycycline.net/">Doxycycline Buy Online</a> http://furosemide-lasixonline.net/

Comment posted by amocguimicek( iyihoykmailapso.com ), 12/04/2015 at 4:20pm (UTC):
http://dapoxetine-cheapestpricepriligy.com/ - Buy Priligy Online <a href="http://order-onlinedoxycycline.net/">Doxycycline</a> http://furosemide-lasixonline.net/

Comment posted by utaminocon( eyeepivmailapso.com ), 12/08/2015 at 7:20am (UTC):
http://dapoxetine-cheapestpricepriligy.com/ - Buy Dapoxetine <a href="http://order-onlinedoxycycline.net/">Doxycycline Cap 100mg</a> http://furosemide-lasixonline.net/

Comment posted by emlerauhicbiw( oreweimailapso.com ), 12/08/2015 at 7:33am (UTC):
http://dapoxetine-cheapestpricepriligy.com/ - Dapoxetine Online <a href="http://order-onlinedoxycycline.net/">Order Doxycycline</a> http://furosemide-lasixonline.net/

Comment posted by emumofedejeju( amacittoerkmail.com ), 02/22/2016 at 3:00am (UTC):
http://buydiflucan-online.org/ - Diflucan No Prescription <a href="http://pharmacyonline-for-sale.com/">Online Pharmacy</a> http://40mg-lasix-buy.com/

Comment posted by Lyrica geaky( Glambblackseo.top ), 11/19/2016 at 11:36pm (UTC):
<a href="http://buypropranolol.party">buy propranolol online</a>
<a href="http://buyamoxicillin.party">amoxicillin online</a>
<a href="http://buygabapentin.party">gabapentin online</a>

Comment posted by cyweufoputs( azadopbgmail.com ), 04/04/2017 at 3:08am (UTC):
http:/// - .ankor <a href="http:///">.ankor</a> http:///

Comment posted by ocekoonub( adefufaergmail.com ), 04/04/2017 at 3:32am (UTC):
http:/// - .ankor <a href="http:///">.ankor</a> http:///



Add comment to this page:
Your Name:
Your Email address:
Your Message:
Advertisement
 
SFRJ
 
SFRJ
 
Yugohimna.mp3
Používejte prohlížeč:
 
Advertisement Firefox: Rychlejší, lepší
Návštěvnost
 
 

=> Do you also want a homepage for free? Then click here! <=
SFRJ